Jak pokorně tuto klečí
před tím svatým obrazem —
s tou tajemnou oka řečí,
s tím ctné duše výrazem!
Její duše liliová
v srdci slunce pravdy dlí;
její oči jsou dvě slova —
jimž jen tvůrce rozumí!
Harfou jesti srdce její
s krvavými strunami;
ústa její žalmy pějí
hlubokými vzdechami.
Oč tu asi nebe prosí?
Jakáž svírá ctnotu strast?
Ach! což její oči rosí?
Modlí se snad za svou vlast?
Ticho, ticho, bouře divá!
neruš tento svatý chrám;
klekni, noho, kroků chtivá
zde se modlí seraf sám!
Obletujte geniové,
nedejte ji rušiti;
sleťte mladí andělové,
učte se tu modliti.