Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně,
Jako dobrá hospodyně,
Nahlavu vzavši hrnec mlíka,
Umyslila natrh jíti do Mělníka.
Vletní zatím suknici
Kměstu porovné chvátá silnici;
Pak že takto se lehčeji chodí,
Sukni si podkasá, a obuv snohy shodí.
Jduci cestou veselá,
Počítá již vmysli, co vydělá,
Pěkný dvacetníček, a snad i více
nasvém mlíce.
Myslila koupiti skopu vajec, a naně
Nasaditi troje slepice
Dokukaně:
Bylať z Nadějovic paní Pepice.
Cožby to bylo, řekla sama vsobě:
Aby mi hodně kuřat nevyseděly?
Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době
Mně jich několik potřeli:
Bylabych musila zaviniti mnoho,
Kdyby mi nemělo zevšeho toho
Zůstati aspoň naprase.
Zprasete, až se hodně vypase,
Dostanu (kdož pak mi to přepře?)
Tlusťoučkého, milostného vepře.
Tak se sberou pomalíčku a pomalíčku
Groše dopytlíčku!
Kdož mi přitakém požitku
Krozmnožení mého dobytku
Zapoví koupiti krávu; a potom březí kráva
(Bodejž jen byla zdráva!)
Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda
Bujně skákati prostřed mého stáda!
Vtom si Pepice hops! poskočí,
Hrnec shlavy se skotí a plesk se nakusy rozskočí.
Běda! ach, přenešťastná chvíle.
Vejce, kuřata, slepice,
Prase i vepř, kráva i týle
Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice,
Co se již tak možnou byla
učinila,
Sničím a splačky se domů vrátí;
Blaze ještě, že jí muž nevyplatí.
Každý z nás, i blázni i mudrci praví,
Větrné mosty si kštěstí vkotrbě staví.
Sní se nám všem bdícím: jakž je nám tu blaze!
Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze
Za kanovníka, neboli za probošta volí
Sčepicí a holí.
Lid mne pražský miluje, ctí a zvelebuje.
Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje;
Dám hned proboštství i kanovnictví kvindy:
Jsemť ach! k-an pra-cký zas jak jindy.