Jak na dolině, na zelené louce
travička roste jakby hedbáví,
ve trávě na té louce kůň se pase,
a podlé koně stojí dobrý mládenec,
on to loktem podepřen o sedélko,
s koněm, svým společníkem, tak rozmlouvá:
„Hoj, an jsi ty sivý kůň, milý koník,
ty dosyta se napas zde na trávě,
budeť nám dalekou cestu dnes konati,
ne dále a ne blíže dnes dojeti,
než do matičky Moskvy bělokamenné.
Ve slavném tom ještě městě tys nebýval,
i bude nač tu tobě dívati se,
i bude čemu tobě diviti se:
uvidíš tu, můj koni, domy vysoké,
jakých jsi u nás to na vsi nevídával,
a o jakých jsi jakživ neslýchával.
Najdeš tam, můj siváku, mnoho koní,
pěknějších to tebe, úhlednějších,
jak hříva to do země, hlava do větru —
avšak v matičce kamenné Moskvě
nad tebe nebude lepšího, věrnějšího,
věrnějšího a ve službě rychlejšího.“