Jak kdyby v lebce mé se zahnízdily zmije,
jež nad hlavou mi syčí mysterium nirvany,
jsou šíleny mé smysly peklem harmonie
a touhou po synthese hallucinovány.
Tak vířím staletími: svou hořkou moudrost snáším,
prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,
své srdce pojídám a echa Příští plaším,
když umdlen jsem, svou touhu vínem podpaluji.
A všechno strpěl bych: by ženu unes’ jiný,
i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny,
jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily.
Však ony, zaklety či samy oněměly?,
svým klidným zrakem zářejí pod nebeskými čely,
až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.