Jindřichu, Ty’s neměl ještě jíti,
kmene statný, Ty’s moh’ ještě kvésti,
vonné květy, zdárné plody nésti,
jako sosna hrdě k nebi čníti.
Jindřichu, Ty’s mohl ještě žíti,
ne slzami rosit naše zraky,
na náš blankyt věšet smutku mraky,
děsit nás, že věčně budem mříti.
Což ten osud, který tebe zlomil,
kterýž rakve robiti nám káže,
kterýž trudem slabit chce nám páže,
myslí snad, že všecky nás již shromil?
Myslí on, když kmeny podetíná,
že ty celé statné stromy zničil?
korouhev že zkázy na nich vztýčil?
či snad na kořeny zapomíná?
Půda svatá, na níž kmeny stály
vlast to drahá, matka milující,
v ňadra vryla kořeny si tlící,
aby v nový život zaplesaly.
Kmen sic klesl zrádně podeťatý,
kořeny však, aj, ty ještě žijí,
mstu i život z ňader matky pijí,
zbožnou lásku a též zápal svatý.
Osude, ty veliký náš vrahu,
jenž nás loupíš o nejkrasší květy,
jenž nám žalu otevíráš světy,
odháníš nás od blahosti prahu —
nemni, že nám na vždy odumřeli
ti, jež černá tvoje zráda zkosí —
muže, kteří národ v srdci měli,
také celý národ v srdci nosí.