Tak stojí obalena v jinovatku
jak strůmek, jenž se dívá v sněžná lada
a sníh jen přes ty domy padá, padá
na ni i na psa ukrytého v šátku.
Má doma sestry dvě a chorou matku,
ta matka pro ně každým soustem strádá —
však jediného mají kamaráda,
„hladoví samy! — co dát ubožátku?“
Již třetí den tu do večera stojí
a líto jí, že kupec nepřichází,
a kdos-li zastaví se, — tak se bojí!
Zas už ten soumrak! — psa to v šátku mrazí:
„Mlč, půjdeme!“ — Co řekne matka tomu?
— A přec tak ráda zas ho nese domů!