Já dozpíval, v mém srdci krev se vlní,
a okem smutným v dálku pozírám,
jež pojednou se slzou velkou plní,
a ona slza platí vám — jen vám.
Já dozpíval a k nohoum vám ji kladu,
tu kytku písní z tichých nočních chvil,
své srdce čilé vemte na poradu
a myslete, co v kytku tu sem svil.
Já šťasten budu, pakli jeden kvítek
tou toužnou písní svou sem vypěstil,
pak jako otec velkých, šťastných dítek
v své rodné vlasti nejkrásněj sem žil.
Pak navždy šťastný nechci měnit s králem,
v mém nitru velký, božský poklad dli,
vždyť onen kvítek v rozvíjení stálém
na tisíc jiných časem vypěstí.
Až v novější a velebnější době
ty kvítky budou zdobit rodný sad,
pak někdy na mne při nizoučkém hrobě
upřímná, duše vzpomene si snad.
Nuž s bohem, s bohem, svaté požehnání
ať tvůrce k hlavám sesype vás všech;
ať mocnou září velké slunce ranní
kol naší země nový vezme běh.