Vím pohádku a chci ji vám,
vy dívky zlaté, povědět,
jak sem ji jindy slýchal sám
za tichých mládí svého let.
Když anděl ráj byl uzavřel
a lidstvu v odkaz slze dal,
tu ještě jednou nazpět zřel,
a hrstku hlíny z ráje vzal.
Pak v míru otevřel svou hrsť,
a smutně v každou končinu
rozhodil rajskou onu prsť,
a jmenoval ji otčinu.
A mluvil slova veliká:
„Kde člověk zrozen na světě,
tam láska jeho všeliká
a štěstí jeho rozkvěte.
Leč tam, kdo srdce nesdělí
s svým bratrem, hoden prokletí,
ten drahý ráj svůj oželí
a věčný ztratí po třetí.“
Nuž tedy milujte svou zem,
a bůh vám požehnání dá,
pak vzejde štěstí bratřím všem,
a matka vlasť, ta zaplesá.