„Do hrobu své matce,
ať jí plesá srdce.“
Oj matičko moje, dokavad si žila,
dokud tě ta černá, chladná zem nekryla,
když mne něco hnětlo, utek’ sem se k tobě —
kam se teď uteku, když mi dřímáš v hrobě?
Má zlatá matičko, tys mne milovala,
proč si mne k tak trapné práci vychovala?
Když si vychovala, co si to myslila,
že si mne tak bolně, náhle opustila?
Matičko má drahá, proč mi není přáno,
opustit svou dráhu těžce nebezpečnou?
umdlený proč nesmím k hrobu tvému klesnout
a tam tiše usnout s žalostí svou věčnou?
Proč mi není přáno, jako v jiné době,
v drahý klín tvůj, na tvůj rov svou hlavu složit,
a tam plakat na tom nejtruchlejším hrobě,
až mne budou muset k tvému prachu vložit?
Když poutník na dlouhé pouti ochabuje,
tu ho matka drahá ve snu navštěvuje;
jestli záhy klesne, položte ho k matce,
tam si odpočine pokojně a sladce.