O dolů tam, ve vroucně osloněný
a blažený tvůj rájoluh,
sporem zdejšího žití rozbolněný
si často žádává můj duch.
Tam k tobě, ku patám kde Maurských věží
rozkošnou Vegou jasný Henil běží,
ty bělolesklou zdí Sierských strání
ohražená květoucí zahrado,
pracíli nejvyšších mých tuh a přání;
o věčně krásná Granado!
O, v drahé koruny tvé mocném stínu,
té vznešené Alhambry tvé,
kde teď za příkladem kdys Moslemínů
jen krahuj mladé ptáče štve,
v tom sídle nešťastného Boabdily
jen jednu probdít krátkou, blahou chvíli!“
A mocnější zlých časů nad pohromu
tam v nevadnoucím složen vavřínu
uprostřed vůně oranžových stromů
jen jednu prosnít hodinu!
A odloživ pak nedostačnou knihu,
z níž dosaváde jen ji znám,
tu svěží dýchat poesii jihu
plnými prsy sám a sám,
a na květistém pahorečku sedě
ku pestré dolů patřit alamedě,
kde při zvuku kytary, již tam mladý
hoch drží, stinným zdoben sombrerem,
prochází milostných se krásek řady
tichounkým jarním večerem.
O blahá země, v jejichž zlatých hájích
zrá dosud zlatý lidstva věk;
kde živěj duch sní o ztracených rájích
zře krásný kol z nich ostatek.
Kde, když ctný májo u objetí úzké
horoucí tiskne děvče Andaluské,
mu žádný závistný zrak nezabrání,
kde přírody na prsou sílících,
půvabněj láska Hispanky zavání,
než slečen v našich sklennících.
A však i ve skal tvých neschodném chrastí,
v nichž Nemesis svůj zlý čte soud,
nešťastný syn severní dálné vlasti,
i zde bych přál si spočinout.
Pod zříceninou pohanského křesla,
jehož si tíž tak dlouho — dlouho nesla,
ve zbořeništi cizopanské síly,
v bludišti zašlých Maurských šlépějí:
bych naučil se, volně čekat k cíli,
bych naučil se tiché naději!
Však darmo — darmo! z blaženého ze sna
sever mne pustý vyděsí,
vzduch těžký svírá zase prsa těsná,
a s rukou visí řetězy.
Nuž s bohem! vy Nevády bílé chlumy,
i vy Alhambry poloskleslé rumy! —
Ach jak od tvých velebných slavných bání
se srdce moje loučí nerado,
ty předměte všech tuh mých a všech přání,
o věčně krásná Granado!