Tři hvězdy slítly s nebes báně,
že bylo teskno hledět na ně.
V tu samou rázem sletíc dobu
k osamělému padly hrobu.
Koho ten pustý příkrov chová?
tam žena spí — jenž byla vdova.
A vdova ta tři dcery měla,
z nich každá právě odumřela.
Ta první ducha vypustila,
když robátko své dokojila.
A na druhou smrť zavolala,
když otčenášek doříkala.
Ta třetí před zrcadlem stála,
a ještě v rakvi se usmála! —
Ty dvě ty mají lehkou cestu,
třetí chce ďábel za nevěstu.
Do brány pekla čerti jedou
a vezou králi pannu bledou.
Panně se hrůzou ježí vlasy,
a král se lekne její krásy.
„Mluv, kdo ti dal to hladké líčko?“ —
„„Pila jsem vlastní matky mlíčko.““
„A kdo ty oči půjčil tobě?“ —
„„Můj tatíček je líbal obě.““
„A kdo tou krásou odil tebe?“ —
„„Myslím že dobrý pán Bůh s nebe.““
Ďábel se toho slova lekne,
že s celou chasou před ní klekne.
„Odpusť, nemáme na tě práva,
jsi prosta hříchu, budiž zdráva.
Jdi, navrať Bohu tu svou krásu
a oroduj za naši spásu.
Rci mu, že jeho dílo ctíme,
že rádi se mu pokoříme.“
Krása i v pekle divy tvoří! —
A od těch dob se peklo boří.