Opustil’s ty naše širé kraje,
aby’s v jiných světech vyhledával
svatý ohlas velké lásky své;
hrdě opustil’s ten kraj, kde laje
hrubý hlas Tvé snahy zažehnával,
nerozumě tónům lásky Tvé.
Vyhnalo Tě od nás lůzy proklínání,
dalekáť je, mistře, cesta Tvá —
a marné naše za Tebou volání! —
Odešel’s a světu nevděčnému
outrpně jsi z ňader oklamaných
almužnu předhodil lásky své,
Máj jsi zapěl kraji nešťastnému,
a on do svých ňader zažehnaných
přijal kypré símě lásky Tvé.
Jasně zkvétá velebné Tvé požehnání,
dalekáť je ale cesta Tvá —
nám nevrátíš se víc, marné volání! —
Kouzelná však, májem zkvětlá touha
ta v nás požehnané boly budí,
jichžto synem bujný, zpěvný čin;
a v té touze láska plane pouhá,
která nás v ty bájné dálky pudí,
kamž Ty, muzy nejvěrnější syn,
celé sbory vedeš, — a nás popohání
velebná i dálná cesta Tvá —
zdaž marné naše za Tebou volání?…