Denice svatbu strojila;
Perkun branami vjížděl —
dub zelený roztříštil.
Z dubu krví se linoucí
potřísněno roucho moje,
pokropen můj vínek.
Plačíc sestra Sluneční
po tři léta sbírala
lístečky povadlé.
Kde, drahá matinko,
vyperu své roucho,
kde krev z něho vyždímám?
Dceruško, má mladičko!
k rybníku odejdi,
v nějž devět padá potůčků.
A kde, drahá matičko,
usuším své roucho?
kde vysuším na větru?
Dceruško, v té zahrádce,
kde devět kvete růží.
A kdy, drahá matinko,
obléknu svoje roucho?
kdy bílý šat donosím?
Toho dne, dceruško moje,
kdy devět zaskvěje se sluncí.