Běž, běž, lodičko,
po bystré Němence!
Dones mne k pahorku,
k zelenému doubku.
Tam otec můj, otec drahý,
spí u vysokém hrobečku!
Otci svému si potoužím,
zlý kterak mi otčím činí,
bolestných jmen nadává,
a mne z domu vyhání.
Běž, běž, lodičko,
po bystré Němence,
ke dvorci zelenému!
V zeleném dvorečku
tři zvedené panenky:
jedna stávek chystá,
druhá tence přede,
třetí hedbávím vyšívá.
Která hedbávím vyšívá,
mou bude milenkou;
a tu-li já nedostanu,
umru od žalosti.
Kdeže mne pochováte,
až umru od žalosti?
Tam v liliové zahrádce,
pod růžovým křovíčkem.
Přicházejí mladé dívky
v neděli za jitra
sobě vít kytičky.
Trhejte, milé panenky,
kdekoli vám líbo:
jenom kvítku netrhejte
s křoví růžového.
Přišla i mladá sestřička
v neděli boží za jitra,
poupě růžové utrhla
s křoví růžového.
„Aj, líbě voní kvítko,
to růžové poupátko!“
Plačíc promluví matinka:
Není růžové to kvítko,
ale z mládence dušička,
který umřel od žalosti.