Březovinou,
borovinou
poskakoval se mnou
můj hnědý koníček
ke tchánovu dvorečku.
Dobrý den i večer!
milá tchyně moje,
co dělá děvče moje,
a jak se má mladička?
Oh stůně, stůně,
a těžce stůně,
tamto v nové komůrce,
na zelené postýlce.
Já hned po nádvoří
v pláči se k ní ubíral,
a přede dvírkami
slzy s očí utíral.
Jal jsem ji za ručku,
nastrčil prstének:
Líp-li ti, děvčátko?
Ozdravne-liž srdéčko?
Neozdravnu více,
nebudu chotí tvou,
ty smutek neponeseš,
hledět budeš za jinou.
Tu těmi dvírkami
ven mne ponesete,
tam těmi hosti pojedou.
Líbí se ti děvčátko?
Líbí se ti mladička?