Nechť všecko se ztrácí,
květy i ptáci,
za svojí prací
příroda věčná spěje vždy dál;
co v jara smíchu
a v léta pychu,
to nyní v tichu
děje se v hrudi hvozdů a skal.
Dřív život skvělý,
tichý teď, stmělý,
rozdíl to celý!
život však jeden bez konce vře;
ten, kdo se rodí,
ten, kdo zde chodí,
ten, za nímž hodí
poslední hrsť ve zoufalé hře.
Všichni ti spolu
v plesu i bolu
na jednom stvolu
květy jsou, které sfoukne jen čas,
zde jen se mihli,
slunce svit stihli
a pak se zdvihli
v hvězdnou říš, v mlhy, v azur a jas!
Ať vše se ztrácí,
květy i ptáci,
ty za svou prací
dále spěj klidně, vteřiny host,
na věčna hávu
při jednom stavu
vesmíra slávu
spolu tkáš nevěda — měj na tom dost!