Ta lidská rozkoš často bývá,
jak onde v lučních kvítků kole
na pampelíšky útlém stvole
lehounká koule, nedůtklivá.
Jak lichotně se v oko vkrádá
ten vzdušný útvar bělosiný,
jejž umně příroda si spřádá
z přejemné hvězdné pavučiny!
Však utrhneš-li dutý stvol,
neb dotkneš-li se koule dechem,
již oprchává náhlým spěchem
lehounké chmýří kol a kol:
hvězdiček hejno vzduchem kývá —
a holý stvol ti v ruce zbývá.