Co dále? Už nic! Ba pranic už!
Až mne to v čele loupá!
Však konec je konec, ať už je
ta historka jak chce hloupá.
Je pravda, já ještě pak náhodou
jsem Vilmičku v městě vídal;
však klopil jsem oči — já styděl se
a ani se neohlídal.
Přec arci jsem mžikem vždy zahlédl,
že Vilmička zdráva a tlusta,
jak bývají provdané ženušky:
vzalť si ji as přec jen pan Šusta.
I palácovému koutku jsem
se vyhýbal mnoho roků —
snad dřímaly paláce pak tím líp,
když nerušil zvuk je mých kroků.
Nechť dřímaly, dřímal ten černý dům
i děsný ten jeho zvonec —
já čtenáři pěkně se poroučím
a připisuju zde: „Konec“.
* * *
Tak! Teď je to se mne! Třicet let
již, co mne to občas bolí,
že při své lásce mladistvé
jsem mizernou hrál tak roli.
Už Vilmička arci nežije,
a nejsou, kdož o tom vědí;
však tlačí-li člověka svědomí,
je nejlíp jít ke zpovědi.
Ku nestatečnosti se přiznat kdys,
je mužovi ovšem bolno;
však teď je to venku: hvízdám si —
a je mi tak volno — tak volno!