Pod lipou sedíme košatou,
toneme v blaženosti,
ohnivá ústa má metají
šípy o lásce a — ctnosti.
Naslouchá Vilma. Pojednou
ret její pracně cuká —
znám to: teď nebohé ukládá
panenské mlčení muka.
Čílko se lehýnce svrašťuje,
oko jak do dálky třeští —
znám to: ten oheň sálavý
moje už vítězství věští.
Obličej celičký zčervenal,
pevně se sevřela ústa,
pak pojednou shrklo jí se rtíků:
„No, to je pěkné — pan Šusta!“