Buben duní, bodáky se blyští,
pušky rachotí, vzdor slabý tříští, —
padli, prchli, ostatek se vzdává —
soudci kyne čas a hrobaři —
Zdeptala vše vítězná moc práva —
pouta řinčí — — Vzdej se, kováři!
Kovář sedí na své kovadlině,
čelo v ruce, perlík chová v klíně,
bez pohnutí jakby tesán z žuly.
Marně Liduška se k němu tulí
s úpěnlivou prosbou, soused kárá,
že čas příhodný se promaří —
tudy oknem! — hustá jitřní pára
ukryje tě — Prchni, kováři!
Mistr vstává, ku práhu se bere:
bodáky již svítí v mlze šeré,
slyšeti již povel, řinkot zbraně…
Kovář jímá perlík v obě dlaně,
povznáší jej s jiskřícím se okem,
smrtí pohrdu má na tváři — —
Vojska řad již odměřeným krokem
míří k němu: „Vzdej se, kováři!“
Střásl dívku, jež kol něho vila
s nářkem ruce, odstrčil ji mocí.
Postat obrovská se vytýčila,
bleskly oči svislých vlasů nocí —
„Nepoddám se!“ křik’… „to půda moje!
Nikdo tu mé právo nezmaří!“
Napřáhl jak děsný démon boje
kladivo své — — Běda, kováři!
Rozlehl se náhle výstřel hromný,
pád a dívčí výkřik srdcelomný;
dýmu oblak modravý se vznesl —
perlík padl, kovář k němu klesl,
krev mu z prsou valem vyřinula,
nazad obličej se sklonil siný
a jak na podušce spočinula
mroucí hlava v lemu kovadliny.