Rány buší ráz na ráz —
každá od milého vzkaz,
od Vašíka mého:
že mne věrně miluje,
že mi prsten ukuje
ze zlata čistého.
Když ho vidím pozdálí,
oko se mi zakalí,
všecko vůkol mizí,
když se na mne usměje,
srdce mé se zachvěje,
jako lístek břízy!
Láska naše celý den
jak fialka pod lupen
pečlivě se kryje;
vzchází jen, když nad hlavou
noc nám rolí modravou,
zlaté zrní seje.
Dvě tam jasné hvězdičky
oči jsou mé matičky —
ta k nám hledí mile,
k mateřskému žehnání
s výsosti se uklání
v šatce z oblak bílé.
Proč, ach! matko milená,
proč se tráva zelená
na tvém časném hrobě?
S pláčem bych tě objala,
všechno bych ti vyznala,
ulevila sobě.
Tatíček nic netuší;
jemu, co mám na duši,
vyjevit se bojím —
a tak sama bdím a sním
se svým štěstím velikým,
s velkým steskem svojím.
Však dá bůh, čas přispíší,
že nás otec vyslyší,
ruku s rukou složí;
pak nám bude celý svět
jedna píseň jeden květ,
na zemi ráj boží…
Jen tam hřímej, hochu můj,
statně dále buš a kuj —
hleď si díla svého!
Stále věrnost zachovej,
prstýnek mi ukovej
ze zlata čistého!