Lešetínský kovář
chlapík jak se sluší:
Ocel rukou láme,
pěstí kámen kruší,
hračkou zvedne statný strom,
jeho perlík jako hrom
v kovadlinu buší.
Když mu v rukou dílo
jiskří, kouří, syčí
a mrak sazí tváře
na černo mu líčí,
vlaje temný vous a vlas:
v rudé záři jako ďas
do stropu se týčí.
Ku kovárně zděné
zubovatým štítem
chaloupka se tulí
s došků sivých krytem;
v ní je pěkná světnička,
čistá jako kaplička,
a v té anděl bytem.
Panenka tam švarná
jako jarní kvítí
v pošívané zlatem
kordulce se třpytí,
bílá jako kalina,
červená jak malina,
modrým očkem svítí.
Pěkně na hlavičce
rdí se na vše strany
šátku hedbáv řasný,
v babku zavázaný,
rusým vlasem prokvetá,
jako hoří za léta
v obilí mák planý.
S její tváře v jizbu
štěstí záře splývá,
z jejích očí radost
nevinná se dívá,
z jitra v pozdní červánek
jako v modru skřivánek
vesele si zpívá.
V kovárně je živo
z rána do večera,
hřímavě tam duní
kladiv rána sterá
a když chvilkou oněmí,
vystřídá je písněmi
kovářova dcera.