Ty musily se potkat vždycky spolu,
bez jedné druhou nelze myslit sobě,
ty u jednoho zasedly vždy stolu,
šly hájem, tisknouce si ruce obě,
ty musily se potkat vždycky spolu.
Klín plný růží žhavých ve plápolu
si Poesie nesla v každé době,
i tenkrát, Láska když šla za ní v bolu.
„Nač máš ty růže?“ šeptla Láska v mdlobě,
„Tvé rány, sama blaha na vrcholu,
bych zahrnula jimi na tvém hrobě,
bych jimi, sestro, zastřela zrak tobě,
my musíme vždy potkati se spolu!“