Na horách, na dołách,
co sa to tam bělá:
husy-li to seďá
lebo snihy ležá?
Dyby były husy,
už by ulétały,
dyby sněhy były,
už by otajały.
A to sa tam bělá,
postelka vystłaná,
leží tam šohajek,
hłava porúbaná.
Z jednéj strany leží
z ocela šablenka,
z druhéj strany sedí
jeho frajerenka.
V jednéj ruce drží
bílený šáteček,
v druhéj ruce drží
zelený prúteček.
Bíleným šátečkem
čeło mu utírá,
zeleným prútečkem
muchy mu oháňá.
Ani mně neumřeš,
ani neokřéješ,
ani mně nepovíš,
jak dłúho živ budeš?
Podaj mně, má miłá,
šablu zrcadełnú,
nech sa já podívám,
jak mně líčka blednú.
Šablu mu podała,
honem odskočiła,
na jeho srdečku
zradu ucítiła.
Kdo ti, moja milá,
kdo ti tu radu dáł,
věrně ťa, má miłá,
věrně ťa milováł.
Nedáł mně ju žádný,
dała jsem si sama,
na tvojém srdeňku
zradu sem uznała.
Býł bych ti, má miłá,
býł bych ti hłavu sťáł,
aby po méj smrti
žádný ťa nedostáł.