V cizí zemi osamělý
stojí strůmek po věk celý
bez ovoce, beze květu —
na odivu všemu světu.
Rozhlíží se v bolném snění,
útěchy však nikde není:
proň tu nemá vůně kvítí,
jemu hvězdy matně svítí.
Smutně zní mu ptactva pění,
jaro v jeseň se mu mění;
nic v něm život nerozhřívá,
žádnou vlahou neokřívá.
Vše tu cizí, chladné tváře —
chladná zde i slunka záře.
I poznává v rozechvění,
že v té zemi doma není.
Tak v cizině osamělý
bývá člověk po věk celý —
bez radosti v žití květu,
bez ovoce vlasti, světu.