Na nebi modrém, po té dalné pláni
světélka zlatá již se míhají,
s nizounké vížky zbožně se vyzvání,
a „Anděl Páně“ ústa šeptají. —
Dívenka malá již se pomodlila,
by na lůžko se klidné uložila,
ještě ku otci se vine
a z úst milounkých jí splyne:
„Tatínku milý — dobrou noc!“
Od otce spěje ku matince svojí —
náruč matky, toť všecek její svět —
a láska vroucí k ní ji vřele pojí,
jako se k stromu něžný pojí květ —
matince na rtech políbení plane,
s očí pak slza radosti jí kane —
dítko z náruče se vine
a z úst milounkých mu splyne:
„Matinko drahá — dobrou noc!“
Poblíž kamen stařenka sedí milá,
blahem se vnitřním libě usmívá,
k ní dívenka se ještě přitulila,
šedivou hlavu tiskne, objímá —
co krásných slov ta ústa pověděla,
co pěkných pohádek vždy pro ni měla!
V náruč úžeji se vine
a z úst milounkých jí splyne:
„Babičko zlatá — dobrou noc!“