Ve světnici dívka stojí,
na růžičku pohlédá,
zří, jak z puku kvítek vonný
hlavičku svou pozvedá.
Stojí dlouho užasnuta,
zajímá ji nový květ, —
až posléze tato slova
šepce její něžný ret:
„Jakou radost cítím v srdci,
když to jaro přijde k nám:
všude kvete hojnost kvítí,
pln je krásy světa chrám.
Ze všech ale Vesny dítek,
ježto krášlí matku zem,
růže jest mi nejmilejší
u nevinném puku svém!“