„Matinko, ach matinko,
povězte nám přece,
pršeti-li přestane?
Vody dost už v řece.
V blátě jdeme do školy,
dech se v prsou krátí —
na veselém slunéčku
veselo jest hráti.
Bodejž bylo po dešti!“
zavolaly děti.
A hle, mraky deštivé
v dálné kraje letí.
Zasmálo se slunéčko,
pošetilců přání. — —
Ubohé vy rostlinky,
kéž vás Pán Bůh chrání!
Vyhořela travička
slunečním to žárem,
loučili se sadaři
s květným stromů darem.
Leč tu Pán Bůh, hospodář
poslal hojné vlahy —
po zahradě vesele
kráčí sadař blahý.
Zavolala matička
pošetilé dítky:
„Déšť i jasno žádají
lidé, stromy, kvítky.
Pán Bůh Otec moudrý jest,
všemu dal čas pravý,
jméno Jeho každý tvor
životem svým slaví.“