,Tatíčku můj, mně dvacet let,
svobody rád bych poznal květ!
»Kterak bych, synku, tobě děl?
nikdy já jsem ho neviděl.«
,Dlouho žil's, dědečku, ve světě,
víš-li ty svobody o květě?'
Tatíček můj, ba ani děd,
květiny také nedohled'.
Žádný ti z lidí v dědině
nepoví o té květině.
Kdybysi v kraj se širý dal,
po květu marně bys se ptal.
Kdybysi ušel na sta mil,
květiny té bys nespatřil.
Neptej se lidí, synáčku,
v lesinu zajdi ku ptáčku,
snad že ti může zapěti,
srdce tvé co chce věděti.
Neptej se, hochu, lidí těch,
pozor dej na ten větru dech,
povědět on ti jedině
dovede o té květině.
Neptej se lidí, hvězd se ptej,
v jejich se záři zadívej,
tam budeš čísti povídku
svobody krásném o kvítku.«