Ach, na tu neděli květnou, květnou,
dostal jsem pro život na pamětnou!
Maminka pravila, „jdi v boží chrám,
kočičky svěcené přineseš nám!
Kdo kočičku polkne jednu,
nebude stonat od léta k lednu.“
Časně z rána za svítání
zdálo se, ach, mně o milování.
Bylo krásně jako v ráji
v poli i na horách, v lukách, háji.
Ptáci pěli, kvítka kvetla,
všady tak plničko záře, světla.
Nejvíce ho bylo ve mně — —
srdce mi tlouklo tak lehce, jemně.
A v kostele kněz stařičký
zval všecky svěcené na kočičky.
Nevím, jak to bylo ani,
dostal jsem kočičku z nenadání.
Kočička ta kudrnatá,
hlavinka růžová, zpola zlatá!
Pane farář, až se třesu,
vždyť já tu kočičku neunesu.
Maminka co bude říkat —
takovou nemůže přec polykat!
Pan farář mi šeptá tence:
„Tohle jsou kočičky pro mládence.
K ní se můžeš jenom shýbat,
hladit ji lehýnce, líbat, líbat.
Za pár roků Pán Bůh dá ti
malinké kočičky kolíbati.
Ať je jich u vás ve světničce
jako těch kočiček na větvičce!“