Poslyšte, milí křesťané,
tu smutnou novinu,
jak dokonal slovanský bůh
poslední hodinu.
Kdo máš tuze měkké srdce,
zacpi sobě uši
a pomodli se Otčenáš
za ubohou duši.
Přivázali ho za nohy
na ocas kobyle,
blátem, kamením ho vlekli,
přežalostná chvíle!
Za ním toho novináře,
ouvej, ouvej, ach, ach!
šmejkal po břiše nelidsky
na ocase valach.
Tak je ti cárští katané
ukrutně mučili,
všechny louže po Kyjevě
s nimi vysmejčili.
Když jsou je přivlekli k řece
celé plné bláta,
kati je tam utopili
jak slepá štěňata.
Umřeli jsou bez zpovědi
jako lutriáni,
jenom poslední jim dali
blátem pomazání.
Já jsem sice při tom nebyl,
čet jsem to jen v plátku,
který o tom sepsal Nestor
vnukům na památku. —
„Tak to chodí na tom světě,
každou chvíli jinák:
dneska ctí tě za svatého,
zejtra budeš sviňák!
Dnes vám, bozi, vy ubozí!
kadidlo lid pálí;
a zejtra vás jako smetí
v kalužinách válí.
Dělají si nové bohy
dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
k tomu se dnes modlí.
Všechno jest na světě marné,
i království boží —
všechno hyne a pomine
jako špatné zboží.
Jenom cáři, samovláda
a takové sloty
potrvají věčně věkův
jak juchtové boty!“
Tak měl Perun, když ho vlekli,
resonýrovati,
slyšel jsem to a jak koupím,
musím prodávati.
Sám bych si to nevymyslil,
třeba bych to věděl:
dobře já vím, že bych za to
na Špimberku seděl.
Na Špimberku, na Kufsteině
mnoho pokojíků:
„Bože, zachovej nám krále!“
to je zpěv slavíků. —
Važ si všeho, milý synu,
co na trůnu sedí,
na ponížené dušinky
cár milostně hledí.
Kdo ctí cára a je Vávra,
může něčím býti,
kdo nechválí, bude věčně
jenom vodu píti.