Povím vám o dubu
na kraji háje,
co se tam událo —
není to báje.
Ve chudé chatrči
muž s ženou dleli,
nuzně se živili,
tři děti měli.
Pracně si dobývať
musili chleba,
výdělek nestačil
na víc, co třeba.
Těžko si chudina
štěstí své hlídá,
vždy si k ní přisídlí
nouze a bída.
Přišel čas neúrod,
kde vzíti rady,
aby ti chudáci
nemřeli hlady?
Paprsek naděje
nešťastným svitnul,
nabíd’ se věřitel,
pomoci skytnul.
Na čas žal ubohým
z srdcí se tratí,
snadnoť dluh dělá se,
tížeji platí.
Radosť pak chudákům
zmizela v krátku,
přišel lstný věřitel,
jich si vzal chatku.
Splatit dluh nemohli,
vzal si ji právem,
toť už tak nynějším
řádem a mravem.
Musili opustit
milé své prahy,
chudobný, vlídný přec
domovek drahý.
Pěknější brzo byt
zrobí si z něho,
kdo se tam podloudně
pánem stal všeho.
Jdou bídní žebráci,
světem se vlekou,
v útrapách po tvářích
slzy jim tekou.
Těžko a bolestně
bředou se světem,
a co si vyprosí,
nestačí dětem.
Pod šírým nebem jen
mívají lože,
v Tebe jen naděje
sílí je, Bože!
Hle, tam jich hlouček též
večerem kráčí,
máť nese děťátko,
větší jíť stačí.
Nad krajem hrozivá
bouře se vznesla,
pod dub ta chudina
v odpočin klesla.
Tu blesk sjel do dubu,
zaduní rána,
modlící matička
bleskem jest sklána.
I dobrý tatíček
stihnut byl bleskem,
v řev bouře mísí se
pláč s bolným steskem.
Pod dubem plačící
sirotci zbyli,
vzati jim matička,
tatíček milý.
Pohřbeni u dubu
spolu tam leží,
na rově roste jim
travička svěží.
Dříve tam zkvétaly
vonné vždy růže,
jak dítě zapomnít
rodičů může?
Však juž jich nepěstí
dětí tam ruce,
podlehly také juž
života muce.
Drahná juž od těch dob
uprchlá léta,
kol dubu chudobek
v trávě řad vzkvétá.
Skromná ta kvítečka
jenom tu věstí,
kde asi pohřbeno
sirotám štěstí.
Na dubu obrázek
rodičky boží
na smutnou událosť
památku množí.
Dub dosud ční, času
nezhlodán zubem,
od dávna nazýván
sirotčím dubem.
Kdo kolem něho jde,
hned se tu staví,
vzdech se mu ze prsou
vydere lkavý.
A hodné dětičky
modlí se tady:
„Bože, chraň sirotky
na světě všady!“ —