M.
Rozbil jsem vajíčko při líbání,
které mi drahoušek právě chtěl dát.
Co na něm krásného malování,
jakýže pestrý, barevný šat.
Pestrými barvami ohnivě hrálo,
uprostřed „na bříšku“ napsáno stálo:
Vajíčko malované,
z lásky darované.
A já je rozbil! Kdo za to může!
Když mou milou líbám, nehledím dále,
na oči jenom, tváře jak růže,
necítím ničeho, lásku jen stále.
K tomu pak ještě vůkol se stmívá.
Což mohu vědět, že ruka skrývá
Vajíčko malované,
z lásky darované?
Když já se zvečera loučívám s milou,
vždycky chuť mívám ji s sebou vzít.
Však na to nestačil bych svou silou,
proto ji musím vždy nechat jít.
zato ji bouřlivě tiskávám v muce,
tklivě se loučím — v tom praskne v ruce
Vajíčko malované,
z lásky darované!
To jsme to vyved! Lituji tuze
tohoto následku svojeho skutku.
Za skutek sám však při svojí Muse
nekladu sobě nižádnou důtku.
Ještě jsme štěstí měli až milo,
vždyť, Bohu chvála, vyfouklé bylo
Vajíčko malované,
z lásky darované!
Kol bylo krásně. Po nebi čistě
zameteném hnal se měsíc v klusu.
Ten na mě, vím to, nepoví jistě,
jakou jsem tenkrát obdržel „pusu“.
Ani to nepoví ta, co ji dala,
tvoje pak ústa se bezmocna stala,
Vajíčko malované,
z lásky darované,
láskou polámané!