Letí pověsť krajem dalným,
Tatar že se proudem valným
do krajiny na plen hrne,
lid se chvěje, hrůzou trne!
Ne tak Kozák. Turky vilné
krotí rámě jeho silné.
Hoj! Tatara nebojí se,
ať si peklem ozbrojí se! —
Živo v síči podél Donu:
Kozáci ve divém shonu,
staří věkem, silou mladí,
kolem at’mana se řadí.
„Ajta, vzhůru bez prodlení!
Tatar vraždí, pálí, plení;
na obzoru rudá záře
značí cestu vraha žháře.“
At’man velí a molodci
kvapí letem temnou nocí;
drahnou dobu kvapem letí —
aj, tu v stanech vrazi kletí!
Hoj! Kozáci překvapili
vrahy, stany zapálili;
hoj! tepají v hlučném jasu
divokou tu pouště chasu!
Jako hromy v záři blesku
když se honí po nebesku —
hoj! Kozáků jatagany
míhají se mezi stany.
A kam sáhne ruka hbitá,
tam záhuba okamžitá;
a co živí pozůstali,
na útěk se rychle dali. —
Potřen Tatar, zhoubná zmije,
černá zem krev černou pije;
aj, tu štíty, smrtné střely
pod mrtvými leží těly.
Tak Kozáci bojovali,
hordy Tatar porubali;
porubali, rozprášili
a záhubu odvrátili.