Ta naše zem jak divadlo:
klín její šírý, tmavý sál,
tu pan režisér zasedá
a dbá, by každý dobře hrál.
On ve dne lampu velikou,
sta lampiček rozžíná v šeru
a pro effekt má hrom a blesk,
o muziku zle není věru.
A před ním stojí beden řad,
podél studené zdi se dmou;
v nich loutek němých pestrá směs
se tlačí, co jen desky jmou.
Klín země velký, tmavý sál,
tu pan režisér zasedá,
vybírá loutku po loutce,
pak dírku jakous vyhledá,
a na jeviště strčí ji.
Nu, můžete se divit hochu,
že princeznu, již tak měl rád,
nahoře milovat chce trochu? —
Tak maně, jako každý z nás,
i Jeník v širém světě stál,
dřív si jej dobře prohlednul,
potom sám sobě prál:
„Mám jít, kam oči povedou,
a švarné holky zulíbat,
a s ptáky zpívat o závod,
a z korbelu si přihýbat?
Či střádat mám groš po groši,
mít dlouhé šosy, drsnou dlaň,
mám časně líhat, časně vstát,
mám platit řádně každou daň,
a krále svého milovat,
počestné dcerky, syny mít,
vždy zticha jen se světem brát,
a posléz pánem radním být?!“ —
Přemýšlel Jeník, přemýšlel:
„co lepši jest, o kéž to vím!“
přemýšlel, nedomyslel přec —,
ubožák sestár mezi tím.
Režisér pod ním zasedal,
i zavzněl jeho zvonku hlas;
jakousi dírku vyhledal,
tou strh Jeníka dolů zas.