V městě Pešti před divadlem
jako k velké poradě
stojí muži, ženy, děti,
rob i šlechtic v hromadě.
Je zde ticho, města hluk se
dál a dále vzdaluje,
a tím tichem teskná struna
cigánova žaluje.
„Hej to csárdás, jaký sotva
z nás zas někdo uslyší —“
zašeptnou si nahlas ženy —
„Ticho!“ —vše se utiší.
Je to csárdás? — vždyť to zní jak
zoufalého stýskání!
Je to píseň? — což je písní
šíleného výskání?
Zdá se věru, že ty housle
jsou spíš srdce uvadlé,
na nich struny — prsou žíly
přervané a vychladlé,
že je mozek k dávným písním
v šílenosti napíná,
a když nechtí mladé zaznít,
že až hrůza proklíná.
Každý tón se zdá být hrobem —
v jednom lůžko mladosti,
v druhém láska, rozum — v třetím
šíleného radosti!
Divná píseň, divný hudec,
divný šat ten servaný,
divný obličej ten mrtvý,
tajnou runou prorvaný! —
Zvuky houslí táhlejší vždy
jako k věčné žalobě,
tišší vždy a mřely — mřely,
skonaly jak v chorobě.
Kolem ticho, tón doznívá
v každých prsou potají,
náhlý jásot — dary k nohoum
cigánovým lítají.
Vida cigán! — hrdý žebrák!
proč těch darů nezdvihá? —
Skok a skok a davem lidstva
žebrák cigán ubíhá!