Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou —
cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —
cigáni jinam zase zaměří.
„Hej, hoši, počkejte! — jen ještě jednou!“
a než cigáni ku oknům pohlednou
a než se po hlase kdo otočí,
muž mladý, bledý z domu vyskočí.
„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.
„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,
jejž každý mistrem houslí býti prál —“
cigánka mladá zašeptá.
On oddechne si zhluboka —
„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,
cigánská chaso divoká!“
A ruce s houslemi se zase zvednou
a ruka pevněj struny obejme,
že každou strunu nové chvění jme,
a černá šíj se v lásce k houslím kloní —
a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.
Tak zvolna píseň bolná započala,
jak by bol její teprv vyzrával,
tak mocný žal tou písní zahrával,
jak píseň by všech srdcí žalost znala
a po kapkách krev horkou z nich si ssála.
Hned zklamaného srdce doufání,
hned šťastných lidí náhlé zoufání,
hned zmučené bolestným smíchem tváře
a lásky smrť — poslední žití záře;
hned jak se sama šťastná láska mučí
a zas jak slavík mladé písním učí —
tak vše to plně, silně písní plyne,
až náhlý vzdech — as vzdechem píseň zhyne.
Okamžik pomlčí — a náhlý vzkřek
a píseň divoce zas vzduchem letí,
jak po léta když zadržený vztek
své orgie, svou pomstu strašnou světí.
Myšlének běsných v písni celý svět! —
Hoj divokého koně vzteklý let,
jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí
a jemuž oblak dát jen může lemy!
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou —
cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —
cigáni jinam zase zaměří.
A za nimi ten bledý, mladý muž,
jak by ho tóny divným kouzlem vedly –
a tváře bledé jak by více bledly
a oči slabé jak by mřely už.
A když se tlupa zastaví,
hrou zase až se unaví,
tu slyšet smutné volání —
„Ten csárdás ještě, cigáni!“