V vlasti jsem a předce divná tužba
svírá prsa těsným okovem,
stoupám místa od dětinství milá,
a přede nejsem zde víc domovem.
Cizé tváře, cizé chladné zvyky,
cizé citům zvuky kolem znějí,
že bych zaplakal si v domě vlastním
píseň tužby — toužnou Odysseji!
- - -
My neumíme ještě umírat
pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu
a proti všemu vlasti prospěchu,
kramářsky vážíme svou vlastní škodu.
My neumíme ještě umírat,
a neumíme ještě býti mužem;
však umře-li ta naše krásná vlasť,
zdaž my pak ještě dále žíti můžem?
- - -
A chceš-li ještě, osude,
za volnost mého lidu
mít bledé, suché oběti,
nuž, mne uvrhni v bídu.
A chceš-li, mocný osude,
snad život ještě míti,
nuž, můžeš ruce krvavé
v mém srdci sobě smýti.
A drahou matku žebrat nech
a pohaň otce v hrobě,
jen svobodu, ach svobodu
dej bratřím v brzké době.
A vyrvi lásku, královnu
z života mého bájí,
jen svobodu, ach svobodu
ať bratři moji mají!
- - -
Náš lid jest jako žid! Dej těžké břímě,
že skorem ku zemi ho tíží stlačí,
on nemá síly, by to břímě svrhnul,
však duchem svým ti předce dobře stačí.
Však hůř, že lid též jako cikán bludný,
že všude nejista jest jeho noha,
že všechny jazyky on světa mluví
a v každém kraji jiného zná boha! —
- - -
Předlouho tíží osudův nás ruka,
však nás ta ruka sotva umoří,
a třeba chrám, jejž za dne vystavíme,
zas za tmy noční zrádně rozboří.
Aj každá osudův ta těžká rána
nám musí k nové radě pomoci —
nuž učme se, když noc nám chrámy boří,
v den pracovat a bdíti za noci!
- - -
Aj z čeho asi musí být
ten pomník české slávy,
že posud nevyhubil ho
čas krvavý a žhavý!?
Ten nemůž' z měkké hlíny být,
ba z mramoru snad ani,
sic by byl českou slzou už
vyplakán k nepoznání!
A nemůž' ani z žuly být,
sic by co písek štvaný
byl českým vzdechem roznesen,
roznešen na vše strany!
- - -
My celý svět jsme bili v tvář
a celý svět tlouk' v lebky nás,
my pohřbili jsme mnohého
a mnohý moh' už pohřbit nás;
my sklesli choři — přišel čas
a zdrávi jsme a silni zas —
urá, šuhajci, my ještě žijem
a dlouho a dlouho se nevybijem!