„Budiž světlo!“ šumí mrtvou nocí —
divný jas jsem spatřil kolem sebe,
zřel jsem hvězdu, zřel jsem, Anno, Tebe,
v Tobě, Anno, zřel jsem celé nebe.
Však mé oko slabé zvyklé bylo
bezduchové noci, barev němotě:
tu mne nebohého vášní v lesknotě
nově osud vrhnul v náruč slepotě.
Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem!
Nechť i ohněm shoří bledé líce,
nechť i prsa puknou v divém letu —
titanský zvěst nebyl báj mi více.
Že jsem nezápasil o Tebe sám jeden,
rozjařila jenom má se mysl smělá,
šťastnější Titanův dobyl jsem si hvězdy —
nebes pomsta teprv pozděj’ přijít měla.
V kotouči jsme kolem plesajících
první lásky doby zažili,
ze plesů se luzně mihajících
ples si svého srdce vážili.
Láska má se v krvi rozprouděné
víc a více v purpur zbarvila,
z tonů svůzně šumných opojeně
čarovnou kolébku uvila.
Kolíbám se výš a výše
v drahé, nadpozemské říše —
míjeli tu blaha dnové
létaví jak jarní snové.
Ty’s mně byla milá melodie
k písni duši tužbou plnící,
jíž mne peruť s vzduchem vlnící
vznesla v říše světův harmonie.
Kolem mne tu dštilo blahých tonů
na zem zvučným pádem znějící,
z tonů slastných, však i z bolných stonů
vzešel květův kruh se chvějící.
Dál a dál se kruh ten luzný volní,
sladkou růži má i Christi lacrimae,
a ten bledý zvonek lilje polní
něžnou zvoní píseň lásky mé.
Vysoká mně byla’s píseň lásky,
píseň písní, píseň Saloma!
Blahý já, že zřel jsem božskou krásu
smrtelnýma svýma zrakoma!
Hlava Tvá je oltář lásky stkvoucí,
vlasy hedvábná jsou opona,
čelo z mramoru to nejbělšího
nejčistější mysli záclona.
Obočí je milé houští, v jakém
zpěvný stan svůj slavík zarazí,
oko Tvoje nad jezero jasné
čistěj celé nebe obrazí.
Líce Tvoje sníh jsou nově padlý,
červánkovou září politý,
ústa jsou jak klenot korálový,
kolem perel vkusně ovitý.
Chůze Tvá je proutek dýmu z myrrhy,
po poušti tu větrem plynoucí —
ach, jakž může dát Tvůj obraz věrný,
komu barvou — slovo hynoucí!
Jak si květy s sluncem pohrávají,
po vlnách se světla houpajíce,
tak si prsa naše s blahem hrála,
v milý lásky klam se potápíce.
Jak si děti v křečovité přízni
šeptmo jakous báji povídají,
tak i my jsme v zlaté době znali
o věčnosti lásky pěknou báji.