Před mými zraky jako hvězda skvělá
kdys v noci tmavé zářný stanul zjev;
v sluch hudba vábná, tajemná mi zněla
a tklivý, srdce jímající zpěv,
tak tichý, jak kdy vánek šelestí
a sladký, jak báj dávných pověstí.
— Kdo jsi? — já ptal se chvějícím se retem.
— Mluv, kdo tě posýlá můj rušiť klid?
Snad zbloudil jsi na dlouhé pouti světem,
mám tebou zatracen, či spasen být?
Kdo jsi, ó mluv a netýrej mne déle,
jsem na vše připraven, ó mluv již směle!
— Ni jedno, ani druhé! Od původu
té země věčna, nesmrtelna jsem,
ač prosta rouchem, velkého jsem rodu!
děl zjev ten rajské hudby ohlasem.
— Mé lokty celý objímají svět,
ty neznáš mne? — Ne! zašeptal můj ret.
— Mnou s Mojžíšem Bůh mluvil na Sinaji,
mne v úděl nešťastným i šťastným dal,
mnou pláč i vzdechy od stvoření lkají,
mnou stejně úsměv pochopen i žal.
Dnes hlas můj bouří jest a trůny boří,
a zítra zpěvem nymf, jež z vln se noří.
— Jsem chléb, jímž všichni národové žijí,
jsem pramen živý ústům žíznivým,
dnes hymnou, zítra hrobní melodijí,
vše milující, zhrdající vším.
Od věku táž, vždy jiná podobou,
ať zářím světlem, ať se brodím tmou.
— Jsem nenávistí, láskou, odpuštěním,
jsem vášní, mírem, hrůzy výkřikem,
lží, pravdy štítem, zoufalstvím i sněním,
a věčně bdícím prstem Boha jsem,
ať k pomstě, nebo k odplatě se zdvihá….
Ty neznáš mne? — Ne! Kdo jsi? Promluv! — Kniha!