V zahradě kláštera mír je a klid.
2emSnivě se vrba shýbá,
toužebně břečtan se otáčí k ní,
2emtiše a jemně ji líbá.
Na hladkých pěšinkách sluneční zář.
2emZlatě se písek třpytí,
jasně co drobouňkých démantů lesk
2emoblázky bílé svítí.
Hluboké ticho všad. Cvrčka jen hlas
2emplaše zaznívá v trávě,
chvilkami větérka lehounký dech
2emstébla kolíbá hravě.
Vše dyše samotu. Topolů řad
2emcestičku ouzkou vroubí;
tam kde se končí, je útulný stan:
2emréví spletené v loubí.
Nikdo sem nechodí. Dávno to již
2emúkryt co hledali tišší,
aby tam želeli mladosti své
2emsniví, blouzniví mniši.
Vše zvolna umírá. Mlčky co stín
2emkráčejí mniši kolem,
ústa jsou němá a zemdlelý zrak
2emzřídka se zastře bolem.
Srdce jim schladnulo; city jsou snem.
2emBledá je tvář i čelo,
řeholní háv srdce ukrývá tluk,
2emducha svírá i tělo.
Někdy jen, zavzní-li klekání zvuk,
2emv zahradu mnich se vloudí,
jemuž se v žilách naděje, žel,
2emvřelosť a síla proudí.
Mladý to Mauro, kláštera syn.
2emNikdy nekryly řásy
černého habitu štíhlejší vzrůst,
2emnikdy mužnější krásy.
Na celém vzezření zřít je však spor.
2emŠeptem říkají bratři,
že jeho tajené tužby a sny
2emposud jen světu patří.
Mlčky se ubírá v útulný skryt.
2emOčí tajemné svíce
vrhají světlo na sevřený ret, —
2emv bledé, strápené líce.
Opustil celu i budovy chlad.
2emV přírody měkkém lůně
usíná volněji palčivý žal
2emsrdce, jež touhou stůně.
Mile ho ovívá večera mír.
2emSlunce plamennou září
zlacuje révy široký list
2emjemně tule se k tváři.
Zvolna se rozpoutá myšlének roj.
2emDávné, minulé časy,
ztepilá postava, milostný hled,
2emsvětlé hebounké vlasy,
čarovný úsměv a růžový ret,
2emluzná, opojná slova
vloudí se v duši jak ztracený ráj,
2emmocně ji poutají znova:
„Přijd zítra opět, já budu zde zas;
2emvěčně, věčně jsem tvojí!
Miláčku zdráv buď a důvěru měj,
2emty jenom láskou jsi mojí!“
„Ty jen jsi láskou mou!“ Blažená zář
2emMaura přeletí tváře.
Náhle však shasíná. Jaký to zvuk?! —
2emZvonek to z refektáře!
Mauro se zachvěje. Nenávisť, bol,
2emmocně mu v oku zplane:
Ona je zrádnou — mnichem je on —
2empo líci slza mu kane. —
V zahradě kláštera mír je a klid.
2emSnivě se vrba shýbá,
toužebně břečtan se otáčí k ní,
2emtiše a jemně ji líbá.