Když tak to bylo souzeno,
nuž tedy sbohem budiž!
ty spíš v svém hrobě hlubokém
a víc se neprobudíš. —
Tvé srdce ani vzpomínky
už lásky nepocítí,
ty zapomnělas pod travou,
— já zapomenu v žití.
Ta tráva nechce uvadnout —
já dlouho plakal na ní,
než děl jsem: Navždy sbohem buď,
— a nikde na shledání!