Když sem plela len,
něwěděla sem,
čo mně moge srůce bolj;
že mně muog miley wypowj,
něwěděla sem.
Když sem plela mák —
škoda na stokrát,
škoda toho milowánj,
že nětrwá do skonání,
škoda na stokrát!
Až ty půgdeš k nám,
něpricházey sám,
pogmi sobě kamaráda,
čož gá budem tomu ráda,
něpricházeg sám!
W zeleném hági,
ta tě čekagj,
něchodjwey, muog synu.
zabigú tě pro milá,
ta tě nechagj.
„Zabigúli mna,
něznám pre koho?
Zabigú mna pre mú milú,
fragerečku roztomilú,
w srdci uprjmnú.
Pre wěrnu lásku
mámli prekážku,
něopustím ťa,
ty mého serdca perlička,
zlatý obrázku.“