Že zrno v ornici a v skále roste zlato,
— že stejně o obé se ruka naše trudí,
že jiným zlato v dlaň a nám, jak jsme tak chudí,
ni zrna nespadne, — kdo může za to!
Že pro nás prokleta je hrouda tato,
že stesk nás uspává a hořkost budí,
že zrno žene v trn a hloh to pudí
se zvrhnout jiným v květ, — kdo může za to!
Že i ten výkřik náš už nudí lidi
a naše modlitba nevnikne nad oblohu, —
že v prsou máme trn a nenávidí
z nás jeden vše! — že rouháme se Bohu —
ba, i když zlatem chceme být, jsme bláto!
že jsme tak bídní, — kdož pak může za to!