Kde můj je kraj, kde má je vlast?
To jmeno má největší slast!
Není to blud, není to klam,
Zem českou za svou vlast že mám:
Není mi země jako země,
Hlas přírody mluví to ve mně,
A srdce mé volá s plesem,
V Čechách jen já že doma jsem.
Zde jsem zrozen a pěstovan,
Od matky české odchován;
Ta pod srdcem mě nosila,
Slzami lásky zrosila.
Zde léta jsem prožil mladosti,
Zde rajské jsem zažil blahosti;
Protož volám polem, lesem:
V Čechách, tu já jen doma jsem.
Zde jsem učil se Boha znát,
Co dítě otcem svým ho zvát:
Zde můj vzděláván byl rozum —
A zde je můj otcovský dům:
Na něj mé oko rádo patří,
Zde sestry mé, tu moji bratří —
Mne touha lásky táhne sem;
U nich tu já jen doma jsem.
K nim stejný mrav a stejný zvyk,
K nim stejný mne volá jazyk.
Jazyk to Jana, Václava,
Jejich odkaz a oslava;
Řeč, jíž Lumír a Záboj zpíval,
Až Vyšehrad se tím ozýval,
Ta jest posud i mým hlasem —
Jen mezi Čechy doma jsem.
Zde jsou hroby praotců mých,
A v těchto prach svatý jejich;
Mne duch jejich obletuje,
V snách libých se mi zjevuje;
A v lůně té posvátné země
I já jejich ležet chci plémě.
Protož není mi zem co zem,
A já v Čechách jen doma jsem!