Jinoch Šimek stav si zvolil:
tu se musel míti k dílu,
na pořádné živobytí
vynaložit všechnu sílu.
Nastala mu starost mnohá
při tom jeho zaměstnání;
a tu dal se v mrzutosti
nespokojen do reptání:
Že jen on má samé kříže,
a že šťastnější jsou jiní;
ti že mají při pohodlí
lepších časů dobrodiní. —
Přítel jeho, Staněk moudrý,
reptání to neschvaloval;
v upřímnosti slovem vážným
takto jemu představoval:
„Že tak na svou práci reptáš,
nedobře v tom, brachu, činíš;
chyba je to, že tak zpurně
pro obtíže stav svůj viníš.
Má zde každý v povolání
starosti své, kříže, boje;
ale divno, každý haní
obtížnosti jenom svoje!
Přičinit se musí každý,
ať to rukama či hlavou,
aby na tom světě obstál,
jak je slušno, cestou pravou.
Z daleka se zdá, že mnohý
šťasten v samém veselení;
na blízku však poznáš brzo,
že tak zcela tomu není.
Je to, jako při pohledu
trávníku tam vzdáleného:
zdá se v dálce, že má krásu
roucha hustě zeleného.
Ale přistup k němu blíže,
poučí tě pohlížení,
že se trávník zdál tak hustý,
u samého že tak není.
Pořádku hleď, šetrnosti,
dělej, pokud síla může;
důvěřuj — a tím se spokoj,
že má trny také růže!“ — —
Poznal Šimek, že to pravda,
přičinil se, hospodařil:
na budoucnost pamatoval,
zbytečně nic nepromařil.
O jiných pak stavech soudil,
že zas jiné mají tíže;
to jej v mysli utišilo —
nereptal již na své kříže.
Nebo z blízka při nich shledal,
že též nejsou v samé slasti,
ale že je rovněž tlačí
celý zástup jiných strastí.
A že, správný, pilným dílem
vyjít slušně vždy se snažil,
při své dobré šetrnosti
spokojen si život blažil.