Bylo tak smutno — zima a mráz…
Národ se celý ku spánku klad’,
v žulové hrudi plamen mu zhas’,
bylo tam prázdno — mrtvý jen chlad…
Klesla zvolna umdlená skráň,
medová ústa přestala pět,
a nebyl nikdo, by zvolal: „Vstaň!
Ta stará sláva vrátí se zpět!“
Dosti však bolů — pokynul pán,
roztály sněhy, zašuměl bor,
teplounce dychal zmlazený lán,
zpěv se zas valil z těch českých hor:
sluníčko vzhledlo do českých chat,
ohnivě dychlo v studenou hruď,
zašeptlo srdci: „Vzbuď se již, vzbuď!“
A celý národ poznovu zmlad’!
Ach, bylo jaro — byl první máj,
po dlouhé zimě vrátil se zas,
slavíci slétli v posvátný háj,
po Čechách pěli, že lásky čas.
Po Čechách pěli: „Žijeme zas,
štěstí se vrátí do českých vrat,
teď hlavu k hlavě, brat buď co brat,
teď srdce k srdci, je lásky čas!“
Hynku náš, Hynku! Tvé harfy hlas
po českých luzích slavíčkem zněl,
tou písní, plnou čarovných kras
smutek jsi plašil od našich čel.
Trnový věnec do skrání vryt,
na tváři úsměv, u srdce žel,
o lásce k vlasti jenom jsi pěl,
v srdci jsi nosil jen český lid!
Byl pozdní večer, zima a mráz,
v srdci Tvém prázdno — mrtvý jen chlad,
paprsek lásky na věky zhas’…
Tak jsi nám navždy odešel mlád!
Hrdličkou zalkal ten český kraj,
že nám Tě dali v studený rov.
Teď každým jarem na tvrdý krov,
poupat Ti sype milený — máj!