Ješto chceš, ukrutná, aby všude,
Všecky národy a světa díly
O tvém tvrdém srdci měly zprávu:
Samo peklo tak útrpno bude
A propůjčí hlasu mému síly
K ulevení srdci v trapném stavu;
Srdce mé tu sáhá po svém právu,
Pějíc o tvém vzdoru, o své tísni
Zvukem strašným, pronikavým kosti;
Aniž bude na tom ještě dosti,
Budou kusy z něho lítat s písní.
Tedy zvěz a poslechni ty zvuky,
Nelahodné sic a divé hluky,
Z hlubin mého srdce zoufalého;
Šílenství mne strašné k tomu žene
Úlevy bych došel z bolu tvého.
Strašlivý lva řev a divokého
Vlka štěkot, hada sikot děsný,
Duchů nočních a přízračných zjevů
Stenot, krákot havrana černého
Zvěstující smrt a hukot běsný
Moře zmítaného v bouře hněvu,
Skoleného býka v smrtném řevu
Chrapot a hrdlice ovdovělé
Vrkot dojemný, a kulichání
Sovy siré, pláč, zubů skřípání
Pekelné, proklaté obce celé:
Všecko to ať k tomu v hrudi mojí
S hlasem mým se takto v jedno spojí,
Každé srdce ať tu hrůza pojde;
Nebo strašný bol, co ve mně zuří,
Jen tím způsobem úlevy dojde.
Směs tu a ty moje hrůzozpěvy
Nebude slýchat na Taja břehu
Ani, Betise, v tvém stinném háji;
Tamby rozrážely se mé hněvy
O skaliska, zašly u vln běhu
Ženoucích se sumně těmi ráji;
Ale v tmavých roklích, pustém kraji,
Kde ni lidská duše nemá bytu,
Slunce zář kde nikdy nezasvitla,
Jenom zmije jizlivá se kmitla
A divoká šelma číhá v skrytu,
A buď si to v takovéto poušti,
Ozvěna přec ze skalin a houšti
Bude nářky moje opětovat,
Za náhradu mého utrpení
Šírým světem tebe rozhlašovat.
Povržení ničí, podezření
Pravé, liché trpělivost hubí,
Žárlivost, ach, těžké rány sází,
Smrti rovná milých se loučení;
Zapomenut kdo, ať se nechlubí
Nadějí, ta již ho neprovází.
Z toho všeho jistá smrt pochází;
Já však živ jsem, o dive divoucí!
Žárliv, vzdálen, v hrdém povržení,
Maje jisté, smrtné podezření,
Zapomenut vleku život mroucí;
A v takové bídě, beze stínu
Nejmenšího naděje zde hynu,
Ba jí ani více si nežádám,
Ale k dovršení bolu svého
Věčně bez ní žíti si ukládám.
Možná-li v tu samu jednu chvíli
Doufat a se lekat, je to radno?
Patrná když příčina, se chvítí?
Žárlivost když od mne se uchýlí,
Mám zavříti oči, je to snadno,
V těchto srdce ranách ji nezříti?
Komuž možno, srdce uzavříti
Nevěře, když patrně poznáme
Povržení své a podezření —
O jak smutně všecko tu se mění!
Pravda v lež a skutečnost jen klame.
Žárlivosti, krutá panovnice
V říši lásky! dej mi do pravice
Ocel, ty oprátku, povržení!
Běda však mi! u vítězství těžkém
Tvá památka odhodlanost mění.
Umru tedy; bez vší naděje a rady,
Útěchy mi smrt ni život nedá;
Myšlénka jen ta má důvěrnice,
Šťasten že, kdo seznal lásky vnady,
Svoboden, kdo pouta její hledá
Té odvěčné srdcí panovnice.
Vyznám, že má krutá milovnice
Na duši i na těle jest krásná,
Že mnou pohrdnula, že má vina,
Já sám svého neštěstí příčina,
A že přec mi kyne palma spasná.
A v té víře dýku do se vrazím
A života další běh překazím;
K tomu hrdost tvoje mne přiměla,
Že dám všemu výhost a pak větrům
Roznésti prach duše své i těla.
Ty, jenžs tak mi velmi ublížila,
Že chci žití svému ublížiti,
Které celé se mi již až hnusí,
Patř, jak vůle tvá se vyplnila,
Viz ze srdce mého krev se líti,
Jak tvou krutou vůli plnit musí.
A když rozum tvůj snad přece zkusí,
Že jsem hoden byl, by oči tvoje
Zaplakaly, s nich si slzu setři,
Neb nestojí o to srdce moje;
Raděj smíchem nad mou smrtí smutnou
Dej na jevo radost svou ukrutnou;
Avšak nač tě k tomu upomínat,
Vímť, že to je dávné přání tvoje,
Bys viděla život můj shasínat.
Vystup, čas již! z pekelného dolu,
Tantale žíznivý, ven se vyval
Sysif, jenž se skalou se trmácí,
Tythius s krkavcem přijdiž spolu,
Egion na kole svém se přival,
I vy sestry s věčně marnou prací.
A vy všickni, pekelní bídáci,
Strašný sten a jek svůj se mnou spojte —
Zoufalci-li přáno Boha vzývat —
Přijďte hlasem děsným mi zazpívat,
A strašlivý průvod mi vystrojte.
I pekelný vrátný s hlavou trojí
Ať se s celým hejnem oblud spojí
K strašlivému, příšernému ryku,
Neb já pocty jiné si nežádám,
Než patří utrápenému milovníku.
A ty, písni smutná, nelkej sobě,
Až se bude se mnou loučit tobě;
Aby příčina tvá z nářku mého
Ještě větší neměla radosti,
Nech nad hrobem tónu truchlivého.
Tuto leží mrtvol chladný
Milovníka nešťastného,
Pastýře, ach! nade něho,
Nešťastnější nebyl žádný.
Umřel zhuben ukrutností
Jedné krásné nevděčnice,
Jenž jest pravá pomocnice
Milkova a jeho zlosti.