Táhnou nebem mraky vleklé,
táhnou hlavou mou,
snů mých zlaté rybky leklé
plují duše hlubinou;
už jich k žití neprobudí
ani pocel Eumenid;
zhasíná to v staré hrudi,
brzy bude klid!
Už se večer krajem plouží,
kráčí mimo mne,
do srdce mi směle hrouží
oči divně tajemné,
v útrpnosti váhá — stojí —
co tam asi zhlíd’?…
Ustaň, hlavo, v divé broji,
brzy bude klid! —
Ňader zvony dozpívaly
ladný mládí zpěv,
žaly, any dávno spaly,
zas chtí píti srdce krev;
písní luh, dřív plný květu
pokosen je, zříd’,
stiš se, vzdechu, na poletu,
brzy bude klid.
V duše hloubce nedozírné
nechť to bouří dál,
mír se vrátí v moře vírné
dříve, než by si ho ždál;
netušeně nebes bílý
zulíbá tě vid;
jenom chvíli, ještě chvíli,
potom bude klid.