Kři holý, kdy tě oželím!
V tvůj stín jsem sedal s veselím —
ó jak’s byl v květu spanilý!
Zřím zas tě a — jdu vesel dál,
bys nikdy na mně neshledal,
jak ostny tvé mě ranily.
Ó prodli, slunce, na vršku,
v tvém nechť se zhřeji papršku,
a neodcházej ze mlází.
Vím, přicházelo’s, ani šust,
sny líbalo’s mi s mladých úst,
a teď? — Juž s nimi zachází!
Už stroj se, strome, do jíní;
stich’ ples, dým stoupá ze síní
a brzo v led se promění.
Strom mlčí, ani nehlesá;
jen větve spíná v nebesa
jak v modlení.